V úterý 23. dubna 2019 projedná školský výbor Senátu
otevřený dopis politikům za záchranu českého školství. Otevřený dopis Pedagogické komory podepsalo přes 3 800 pedagogů. Připojily se k němu i celé školy a organizace jako Společnost pro předškolní výchovu nebo Společnost učitelů českého jazyka a literatury. Konkrétní návrhy obsažené v otevřeném dopise podpořili jednotlivci i školy v rámci akcí Pedagogické komory
Den učitelů v černé a
Týden škol v černé, do kterých se zapojili učitelé z tisícovky škol.
„Chceme o obsahu otevřeného dopisu jednat se senátory, poslanci a ministry, oslovili jsme i premiéra,“ říká Radek Sárközi, prezident Pedagogické komory,
„věřím, že po projednání ve školském výboru Senátu se bude otevřeným dopisem zabývat i vláda.“
Otevřený dopis začíná slovy:
„Vážení členové vlády, poslanci a senátoři, české školství se kvůli dlouhodobému podfinancování a řadě nedomyšlených změn ocitlo na pokraji kolapsu. Pokud nemá zcela zkolabovat, je třeba naslouchat pracovníkům škol a okamžitě začít řešit konkrétní problémy, na které pedagogové již řadu let marně upozorňují.“
Ukončen je následující výzvou:
„Proto vyzýváme všechny politiky k jednání a urychlené nápravě. O tom, zda bude naše země v budoucnu prosperovat, se rozhoduje teď. Doposud stálo školství přes proklamace o jeho prioritě na okraji zájmu. Pojďme to společně změnit a zachránit české školství pro budoucí generace.“
Návrhy Pedagogické komory na záchranu českého školství jsou rozděleny do sedmi oblastí.
• Navýšit školský rozpočet na průměr zemí Evropské unie
• Zapojit pedagogické pracovníky do přípravy změn ve školství
• Snížit administrativní zátěž škol a jejich pracovníků
• Provést odbornou revizi inkluze
• Napravit nespravedlnosti v odměňování pedagogických pracovníků
• Podpořit pedagogy v jejich náročné práci
• Zvýšit platy pedagogů na 130 % průměrné mzdy
Přílohu otevřeného dopisu tvoří vzkazy politikům od jednotlivých signatářů, které čítají skoro 150 stran textu, a vzkazy organizátorům z Pedagogické komory.
Pedagogická komora je s 2 500 členy největší školský spolek v České republice. Radek Sárközi zaslal ministru školství Robertu Plagovi žádost, aby MŠMT udělilo Pedagogické komoře statut externího připomínkového místa ke školské legislativě.
www.pedagogicka-komora.cz
Z textu otevřeného dopisu vybíráme citace k jednotlivým bodům:
„Již v programovém prohlášení vlády Miloše Zemana z roku 1998 stálo:
„Prioritu vzdělávání vláda konkrétně promítne do své rozpočtové politiky posilováním kapitoly školství s cílem dosáhnout do roku 2002 jejího 6 % podílu na HDP.“ V roce 2011 směřovalo do školství 4,3 % hrubého domácího produktu, což je historické maximum. Od té doby výdaje postupně klesaly až na 3,6 % HDP v roce 2016. Veřejné výdaje na školství v běžných cenách byly v roce 2011 vyšší než v roce 2016 i v absolutních částkách. Průměr členských zemí Evropské unie činí 4,9 % HDP, OECD 5,2 % HDP. Je nutné skokově navýšit rozpočet českého školství minimálně o 25 %, abychom dosáhli alespoň průměru EU.“
„MŠMT a jím přímo zřízené organizace rozhodují často netransparentně… Nereprezentativní neziskové organizace s minimem členů, kteří ani nepracují přímo se žáky, lobbují u politiků i úředníků a daří se jim prosazovat změny, které mají negativní dopady na celé školství, zatímco varování před dopady těchto opatření od pedagogů z praxe bývají bagatelizována a zůstávají často nevyslyšena… Učitelé se o chystaných změnách dozvídají pozdě (většinou až po jejich schválení). Nové požadavky vnucené shora pak zcela oprávněně nepřijmou za své a často je plní jen formálně.“
„Ministerstvo školství, jím přímo řízené organizace i další subjekty zavalily školy administrativou. Řada údajů se vykazuje opakovaně různým institucím, přestože by si je mohly sdílet mezi sebou. Je třeba zjednodušit administrativu spojenou s čerpáním financí z evropských fondů. Česká školní inspekce by měla vyžadovat jen povinné informace vyplývající z legislativy, ostatní v současnosti požadovaná data by měly školy poskytovat výhradně dobrovolně.“
„Základem revize inkluze nesmí být snaha ušetřit finance. Musí dojít především k odborné revizi společného vzdělávání. Je třeba usnadnit vznik speciálních tříd v běžných školách, aby rozhodnutí o jejich zřízení bylo zcela v kompetenci ředitele školy, nikoliv krajského úřadu. Výuku žáků se závažnějšími diagnózami musí zajišťovat speciální pedagogové ve třídách s menším počtem dětí. Je nutné umožnit společnou výuku žáků s různými speciálními potřebami v jedné třídě, ať už běžné nebo speciální. Je třeba zavést zvýšený normativ na žáka s konkrétní diagnózou místo současného byrokratického systému přidělování podpůrných opatření. V současnosti škola začíná vytvářet podmínky pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami až po přijetí dítěte, což kvůli dlouhým čekacím lhůtám v poradenských zařízeních trvá řadu měsíců (meziročně se zvýšil počet žáků se SVP skoro o 15 000). Žáci i jejich učitelé zůstávají dlouho bez patřičné podpory. Až po několika letech se může ukázat, že podpůrná opatření žákovi nepomohla. Pak už je mnohem obtížnější ztracené roky zpětně dohánět přeřazením žáka do speciální třídy nebo školy. Proto by měla platit zásada „nejprve kvalitní podmínky“. Pracovníci poradenských zařízení by měli pozorovat žáka ve školním prostředí, ale na to se jim v současném systému nedostává času. Je třeba obnovit Přílohu RVP ZV pro žáky s LMP, která výrazně navyšovala žákům s lehkým mentálním postižením počty hodin v oblasti Člověk a svět práce. Rozhodující slovo musí mít vždy zákonní zástupci žáka a nelze jim bránit vybrat si pro své dítě speciální třídu nebo školu, jak je tomu v současnosti. Pro kvalitní rozhodnutí je třeba poskytnout rodičům žáka dostatek informací. Měli by se svým dítětem osobně navštívit danou školu i výuku ve třídě, do které bude žák zařazen. Chybí efektivní systémová podpora nadaných žáků, dětí s jiným mateřským jazykem než je čeština nebo žáků ohrožených školním neúspěchem. Místo skutečného společného vzdělávání funguje současný systém jen jako pouhá společná docházka do běžné třídy. Inkluzi by měl být nadřazen mnohem důležitější cíl – přivést každého žáka k jeho osobnímu maximu. Pro některé děti je nejvhodnější cestou výuka ve speciální třídě, pro jiné vzdělávání v běžné třídě.“
„Ředitelé různých stupňů škol mají výrazně odlišné platy, přestože náročnost jejich práce je obdobná. Zatímco ředitelky MŠ jsou zařazovány nejčastěji do 10. tarifní třídy, ředitelé ZŠ a SŠ do 13. platové třídy. Všichni ředitelé by měli být minimálně ve 13. třídě, nebo by mělo být ředitelkám MŠ zařazení do nižší tarifní třídy kompenzováno dorovnáním platu. Zatímco ředitelky MŠ mají přímou pedagogickou činnost až 20 hodin týdně, ředitelé SŠ mohou mít jen 2 hodiny (dle velikosti školy). Míra přímé pedagogické činnosti by měla být u ředitelů různých stupňů škol stejná, a to 2 hodiny týdně. Velikost školy by měla být zohledněna počtem zástupců ředitele, nikoliv mírou přímé pedagogické činnosti ředitele školy. Obdobně se výrazně liší míra přímé pedagogické činnosti učitelek MŠ od učitelů ZŠ a SŠ. Je nepřípustné, aby se úvazky učitelek MŠ krátily, pokud není třída naplněna na výjimku přes 24 dětí, jak se nyní děje. Učitelky MŠ jsou zařazovány nejčastěji do 9. platové třídy, zatímco učitelé ZŠ a SŠ do 12. tarifní třídy. Učitelky MŠ by měly být zařazeny minimálně v 11. třídě, nebo by jim mělo být zařazení do nižší tarifní třídy kompenzováno dorovnáním platu. Rozhodně by se jim neměly odečítat roky praxe, jak je tomu nyní. Podmínky v mateřských školách by měly být obdobné, jaké mají dětské skupiny. Zatímco v MŠ je jedna učitelka sama na až 28 dětí ve třídě, v dětské skupině jsou tři dospělé osoby na maximálně 24 dětí. Proto navrhujeme, aby stát financoval minimálně dvě dospělé osoby ve třídě po celý čas provozu mateřské školy. Sjednotit by se měla rovněž přímá pedagogická činnost zástupců ředitele a vedoucích učitelek v MŠ i jejich zařazení do tarifních tříd. Nově by měla být stanovena přímá pedagogická činnost vychovatelek a asistentů pevně (nikoliv formou intervalu) a mělo by se omezit jejich zaměstnávání na částečné úvazky. Je nepřípustné, aby byly vychovatelky zařazovány pouze do 8. platové třídy a asistenti jen do 5. tarifní třídy, která je pod zaručenou mzdou.“
„Státní školství je v médiích častým terčem paušální kritiky, přestože v mezinárodních šetřeních TIMSS a PIRLS jsou čeští žáci nadprůměrní a v šetření PISA jsou kromě čtenářské gramotnosti na průměru států OECD. Vláda by měla propagovat učitelské povolání a politici by měli častěji veřejně oceňovat náročnou práci pedagogů. Zcela chybí ucelený program prevence syndromu vyhoření, kterým je ohrožena velká část učitelů. Pracovní podmínky pedagogů se stále zhoršují a nároky na ně rostou. V řadě zemí mohou učitelé po určité době čerpat rok placeného volna. Nezahrnujte učitele stále dalšími a dalšími povinnostmi, které není v lidských silách zvládnout, nebo začnou ze školství odcházet v mnohem větším počtu, než tomu bylo doposud. Roste počet hodin vyučovaných neaprobovaně, nebo dokonce nekvalifikovaně. Ředitelé marně shánějí učitele některých aprobací.“
„Již Špidlova vláda ve svém programovém prohlášení z roku 2002 uvedla:
„Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogů na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie.“ Ministryně Petra Buzková v roce 2003 slíbila učitelům, že jejich platy budou od roku 2006 na úrovni 130 % průměrných mezd v zemi. Skutečnost je taková, že poměr platů českých učitelů vůči mzdám zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním v ČR je nejnižší mezi zeměmi Evropské unie i OECD a činí necelých 60 %.“
